Obyčejná povídka o jednom dortu

Tabula rasa poválečných let. Děti, které se narodily do zbídačené Evropy. Neumíme si to dnes už ani představit. Jsou to naši rodiče a prarodiče. Zaslouží si naši velkou úctu. Byli dětmi, do kterých se obtiskla těžká doba.

Podzimní sluníčko se snaží proklestit svými paprsky mezi větvemi topolů a malinko mě oslňuje. Je mi sedm a jsem strašně nervózní. Sedím na nádrži tátova obrovského motocyklu a všechno najednou dostává jiný a objemnější rozměr. Taťka je v cukrárně nějak dlouho a to taky znamená, že se evidentně jedná o nějakou důležitou věc. Přímo veledůležitou. Když konečně vyjde ven, nese krabici na dort.

„Tááák Vendulko, takhle to pěkně přivážeme na nosič, ať to někde nevyklopíme, jo?“

„Tati, a co v tom je?“

„Na, vem si to, tady máš to mejdlíčko, no na, prosimtě, co by v tom asi tak bylo? V krabici na dort.“

Otáčím se celým tělem, div že neslítnu.Snažím se do krabice aspoň nakouknout.

„Dort?“
„Jo, dort.“

„Pro koho je ten dort, tatí?“

Můj světlovlasý, malinko shrbený a děsně drobounký táta se opře o zábradlí a labužnicky si zapálí cigaretu.

„Tak, teď si to vysvětlíme naposledy.Vendulo, ty přece seš velká a chytrá holka.“

Je mi sedm a myslím, že přesně chápu, co tím chtěl tatínek říct. Cítím, že okamžik narůstání důležitosti dnešního dne dosáhl svého vrcholu.

„Jo, jsem velká a chytrá.“

Tetelím se blahem nad tou tatínkovou chválou.Nechválí mě moc a nemá na mě moc času.

„A tahle velká a chytrá holka ví, že nám něco doma chybí, žejo. Spíš někdo, žejo.“

Do krku mi skáče obrovský knedlík a slzy se ženou do očí rychlostí motoráčku.

„Maminka?“

Šeptám to slovo a bolí to.

„No, podívej se, Vendo, matka se rozhodla jít pryč i s Bohunkou, a já se o Tebe takhle tak nějak nedovedu úplně postarat. Víš, přece, že musím chodit do práce pro penízky.“

„Jo.“

„No, a vzpomínáš si na tu hodnou paní, jak u nás minulou neděli obracela seno? No, taková vysoká...“

Tatínek se přitom popisu podíval až někam k nebi, jakoby chtěl odměřit výšku té cizí paní.

„Ta obrovská, tlustá a smutná paní, tatí?“
Podívala jsem se opravdu nefalšovaně překvapeně na svého světlovlasého, malinko shrbeného a děsně drobounkého tatínka. Musel vidět v mých dětských očích to zděšení, ale rozlítil se a začal být prudký.

„Řeknu ti to takhle. Maminka je krásná a k čemu Ti to je? Hm? Vzala tě s sebou? Nevzala. Vzala si Bohunu. Tebe mi nechala na krku....co koukáš?“
Slzy už uprostřed tatínkovy věty opustily stavidla plačtivého rybníčku a hrnuly se z mých očí a krabice i tatínek se rozplývali v mlze.

„Neřvi, moulo.“

A už jsem pod svým usmrkaným nosem cítila vůni tatínkovy vepřovicové bundy. Svíral mě tak pevně, jak to jen může takový světlovlasý, malinko shrbený a děsně drobounký táta umět.

„Ty taky brečíš, tatínku?“

Bylo mi nápadné jeho hlasité polykání a neklidný ohryzek. Vymanila jsem se mu z náruče a podívala se do světle modrých očí, které byly plné slz.

„Co tě nemá, ty Vendo jedna!“

Mám strašně ráda svého tatínka, už jen proto, že neodešel někam daleko jako maminka. Ale tu mám taky ráda, jen nevím co jsem provedla tak ošklivého, že mě tu nechala.Mě a tatínka.Úplně samotné.

„Tak si to teď nacvičíme jako ve škole, jo?!“

Tatínek mi odhrnul neposlušnou vlnku z čela a já už věděla, že se nezlobí.

„Tatí, a my tu paní potřebujeme?“

„Tak takhle se k tomu nedostanem nikdy a v půlu tam máme bejt.Vendulo, ta paní se jmenuje Anežka. Ale protože je tak hodná a chce si nás vzít....mě a Tebe, jako...no, bylo by pěkný, kdybys jí říkala maminko...“, tatínek se nadýchl a chtěl pokračovat.

„Maminko?Ale to není naše maminka, přece.Kdepaááák, tatí.To nejde, přece...“

„Vendulóóó!Ta paní maminka, teda Anežka je moc hodná, má tě ráda, umí vařit a zašívat.My ji potřebujem a já už jsem jí to slíbil. Vona by moc chtěla takovou holčičku jako jsi ty.“

„A my si ji teď jedeme vzít, tatí? A potom už pojedeme za maminkou?“

„To nemá cenu, já se na to vyprdnu. Dostaneš vejřez, aby si ta tvoje chlebárna dala pokoj.“

„Nééé, tatínku, nééé.Já už budu hodná!“

A z opravdové upřímnosti jsem nacpala svou chlebárnu mejdlíčkem, že jsem ani rty nestiskla k sobě.

„Až tam přijedem, dáme jí ten dort. A já se tě zeptám: Pro koho je ten dort, Vendulko? A ty mi odpovíš:Pro Tebe a pro maminku, tatínku. Jasný?“

Zahuhlala jsem na znamení souhlasu a tatínek konečně osedlal našeho statného motorového oře. Stejně to byla krása. Táta byl jako princ a zachránil mě před drakem a teď spolu jedeme hlubokým lesem.

„Tak pro koho je ten dort, Vendulko?“ tatínek zkoušel mou paměť a především se snažil rozmnělnit mou tvrdohlavost, v níž jsem od raného dětství vynikala.Prostě se mě snažil unavit argumenty.

„Pro tebe a pro maminku, tatínku.“

„No, vidíš, jsi šikula.Já to věděl.“

Právě jsme projížděli Lhotou a táta se mně zeptal znovu. Odpověděla jsem jako stroj. Vzorně a bez chyby. Potom cestou kolem staré fary a do kopce. Zeptal se mně potřetí.

„Pro tebe a pro maminku, tatínku.“

V mé přemoudřelé hlavince se však splétaly myšlenky zcela jiné. Viděla jsem sebe a tatínka, jak spolu obědváme v našem starém altánku na zahradě. Já mám na sobě maminčinu zástěru. Je mi trochu velká, ale paní Kyjovská z koloniálu mi jí malinko zkrátí a bude akorát....

„Za chvilku tam budem. Nemáš zlemtanou pusu?“

„Mám.“

„Tak počkej, zastavím tajhle u pumpy.Já si vlastně taky potřebuju opláchnout ruce. Mám to z toho sajrajtu z práce úplně rozežraný.“

Zastavili jsme a tatínek mi svou drsnou rukou drhnul koutky úst. Tatínek míval ruce moc jemné, stejně tak jako mluvu. Ale už dlouho pracuje v nějaké fabrice, jak tomu říká, kde se ničí chemikálie po Němcích. Z války. Tatínek nosí plynovou masku. Ale jinak je můj tatínek strašně chytrý a moudrý pán a někdy mi připomíná spíš dědečka, protože mě je sedm, Bohunce, mojí sestřičce je šest, mamince dvacetpět a tatínkovi hodně přes čtyřicet, jak říká babička.Ale kolik přes čtyřicet, to jsem zapomněla. To fakt nevím.A tatínek umí psát dlouhé dopisy a krásné básně a babička říkala, že tatínek studoval v Americe. Asi američtinu. A taky tam pracoval. Před válkou. A maminku si vzal, aby nemusela do rajchu. Ale nevím, co to znamená. Někdy mi připadá tatínek hodně smutný.Obzvláště potom, co nám odešla maminka s Bohunkou. Ale když byla maminka doma, tak plakal i před ní i před námi a dlouho s maminkou mluvil a šeptal a pak nás poslal do pokoje spát.

„Tak připravená?“

„Jo. A ten dort je celej čokoládovej?“

Ozvala se ve mě milovnice dobré krmě.

„Tak to se dozvíš až tam, a když to řekneš tak, jak jsme to pěkně nacvičili, dostaneš dvakrát,jo?“

Tatínek kupoval s ohromnou dychtivostí mou přízeň a já jen kývala, před očima ten úžasný kus čokoládového zázraku. Mana to nebeská. Sliny se draly ven přes rtíky a už mě táta sundává z motorky.

„Uprav mi kravatu, jo, Vendo?!“

Tatínek přidřepl a já mu rovnám uzel pěkně doprostřed na hrdelní důlek, tak jak nás to učil s Bohunkou.

Přímo před námi se tyčí ošuntělá vysoká stodola a vedle ní skromný domek s úzkými okny. V jednom se svítí a mě se začne podezřele svírat hrdlo.

„Tatí a musíme tam?“

„Vendulo, teď opravdu není čas na legraci. Nemůžeme přijít pozdě. A stejně už nás viděli.“
Záclona se malinko pohnula a někdo jí rychle spustil zpátky tak, že se rozkomýhala ze strany na stranu jako zvon.

Vešla jsem ruku v ruce s tatínkem do toho malinkého stavení a táta musel mít tu ruku úplně odkrvenou. Tak jsem mu jí mačkala. Otevřely se oprýskané prosklené dveře a v malé kuchyňce se na nás vrhla úplně jiná, strašně tlustá paní s vlasama černýma jako havran.

„Posaďte se, pane Václave, a dobrej den. No, a co ty, berunko?“

Pohladila mě po vlasech a já malinko ucukla. Nechápala jsem ten zmatek. Kdo tohle má být? To není ta paní, co u nás hrabala seno.

„Anežka hnedka přijde, to víte, je to pro ní přece jen odhodlání.A tady vás zatím seznámím - no vidíte- to je můj muž Karel, Anežčin švagr, to se rozumí. A teta Maruška. Její zeťák, von jí sem veze až z Počerad. Strejda Hynek. Moc neslyší, tak mluvte, prosím vás hlasitějc. A tady je matka. Matko, sedněte si ke stolu, prosím vás......“

Ta paní mluvila ještě dlouho a z koutů té temné malinkaté kuchyňky se nořili další a další příbuzní a já jsem byla menší a menší.A tatínek taky tak nějak víc pobledl a pořád jenom kýval a klopil oči a žmoulal ten provázek, co jím byla převázaná ta krabice na dort. A potom se proti mně posadila ta paní matka.Taková stará a hrozně moc vousatá paní a píchala střídavě do mě a do tatínka malinkýma očkama a tak jsem se rozhodla, že mi není moc sympatická. Po dlouhé chvíli se ve dveřích konečně objevila ta nová skoromaminka a byla ještě smutnější než minulou neděli. Vypadala děsně unaveně a nebyla hezká. Sedla si potichu naproti tatínkovi, ten rychle vstal a malinko se před ní uklonil:“Dobrý večer Anežko. Já si velmi vážím toho, že .....však víte, že jste mě a tadyhle Vendulu přijala. Nemáme to nikdo jednoduchý...ale já tady povídám...“

Tatínek se rozhlédl poněkud vyplašeně po místnosti a všechno to publikum v očekávání skoro přestalo dýchat. Vypadalo to napínavě. Tatínek se mě zachytával pohledem a potom ke mně popošel a začal mě dloubat kloubem ukazováčku do zad.

„Vendulka by vám tady ráda něco řekla k tomu dortu, viď, Vendo?!!!!!“

„Ále, pane Václave, to ste si neměl dělat škodu, viď Anežko. Ale je to vod vás pěkný. Když se jedná vo ten sňatek, já bych sestře zasejc jako nějak špatně neradila, to víte.“

Sestra paní Anežky opět zakročila a aniž by ji kdokoliv žádal o účast, mluvila a mluvila. A nakonec z těch všech lidí mluvila pouze ona a ostatní přikyvovali. A Anežka mlčela. A tatínek mě pořád dloubal tím kloubem. A tak jsme se dozvěděli všichni Anežčin smutný příběh, který zřejmě stejně už všichni znali. Jak se jí před svatbou snoubenec zřítil při práci v lomu ze skály. A jak už se nevdala a ani na nikoho nepomyslela. Až teď jí její sestra domluvila rendez - vous s opuštěným tatínkem s ještě opuštěnějším děckem. Byla to dohazovačka jedna báseň, ta její sestra. A Anežka jen koukala do stolu a ani nevypadala moc nadšeně a byla tolik nepodobná mé živelné mamince. Té tváře vždycky jen hořely, někdy vzteky a zlostí a někdy spěchem a někdy taky od smíchu.

Když se ta umdlelá a těžkopádná oslava tatínkovy žádosti o Anežčinu ruku vlekla už opravdu velmi dlouho, rozhodl se tatínek vyrazit všem přítomným dech kultivovaností a citlivostí vlastní ratolesti.

Do hrobového ticha zvolal takřka teatrálním tónem:“Tááák a pro koho je ten dort, Vendulko?“

Rozhlédla jsem se kolem dokola a vidouc ty lačné pohledy a dychtivě pootevřená ústa, jakoby mou repliku, tak pečlivě nacvičenou chtěli doříct za mně, rozhodla jsem se tatínka zachránit jako pravá princezna.

„Ale tatínku, no přece pro Tebe a pro mě!“

Ticho pokračovalo vesele dál, jen tatínek zachrčel jak raněný divočák.Přinejmenším.

„P-r-o k-o-h-o je ten dort, Vendulo?“

„Pro Tebe a pro mě!“

Publikum začalo mírně ševelit.

„Vendulo, nedělej ostudu, a řekni pro koho je ten dort!“
„Pro tebe a pro mě, tatínku.“

„Vááááááclavo!!!!“
Tatínek se nade mnou nahnul v celé své drobounké velikosti a snad by mě nejraději opravdu zamáčkl.

„Naposledy.Pro koho je ten dort?“
Zakroutila jsem jen malinko hlavou a tím byl se vším takzvaný ámen.

Ámen je rychlé a jednoduché slovo. Člověk ho řekne jedním dechem. Tak zase tak jednoduché to s tím divadelním kusem zvaným „Dort“ nebylo. Tatínek naprosto zlomeným hlasem omlouval mou psychickou nerovnováhu a zavelel k domovu. Před vratama jsem dostala jednu z každé strany, zřejmě také v zájmu zachování rovnováhy a už jsem si odvážela svého zachráněného prince na motorovém oři směrem k našemu domovu. Slzy mi stékaly po tvářích a cítila jsem, že tatínkovo mlčení nevěstí nic moc dobrého, ale přesto jsem byla tak nějak překvapivě šťastná. Nikdo mi tatínka nevzal a já se o něj konečně budu moci starat jako opravdová hospodyně. Minutu po minutě ve mě narůstalo odhodlání prát se s naším osudem osamělých poutníků.

Když mě tatínek ukládal, konečně promluvil:“ Nedá se nic dělat, Vendo, zítra posypeš do kostela. A všechno odprosíš. A Anežky se nezbavíš, to si nemysli.“

„Dobrou noc, tati.“

„Kabanos, Vendo.“

Tak přece jen se tatínek zase tolik nezlobil. Jinak by nikdy nepoužil naši uspávací formuli -dobrou noc- kabanos.