Nejsem matkou, protože nechci!

Tento titulek jsem si vypůjčila z článku "Generace nesnesitelných rozmazlenců nastupuje....", publikovaném 4. října v Lidovkách. Mimochodem, článek je výborný a doporučuji, i přes souběžně narůstající depresi, dočíst až do konce.

Již několikrát zde proběhly velmi emotivní diskuze na téma proč, jak, kdy, proč ne, s kým - mít x nemít děti. Upřímně, z takového kvanta všemožných oboustranných argumentů by se jeden zbláznil. Přitom bývaly časy jiné a z výhledem na nevábnou budoucnost evropské kultury, bývaly ty časy tak nějak "v pořádku" - v souladu s přírodním zákonem, jemuž nakonec všichni do jednoho podléháme a jemuž se čím dál více jedinců vzpěčuje viz. "Podle analytického článku ze španělského deníku El País s titulkem No soy madre porque no quiero (Nejsem matkou, protože nechci) je pětina žen v Evropě bezdětných, přičemž pouze necelých patnáct procent z nich je neplodných; u všech ostatních z oné pětiny, tedy celkově u sedmnácti procent nynějších Evropanek, jde o důsledek životního stylu nebo přesvědčení."

Trochu mne tedy děsí představa, že 17% evropských žen netouží, byť jen jedenkrát za život, pocítit vůni čerstvě porozeného miminka, státi se jedním ze dvou hlavních aktérů zázraku zrození jedinečné "tabula rasa", že takové ohromné procento evropských žen propadá naivní představě, že něco - ať je to již cokoliv - může adekvátně nahradit mateřství dané přírodou. Dlouhodobá hlubinná deformace společnosti směrem za materiálnem a orgastickými prožitky zapůsobila skutečně brutálně a efektivně. Konzum a virtuálno uchvátilo mnohé.

Chybí nám prostota, pokora a samostatná úvaha. Chybí nám víra ve vlastní sílu, odvahu a chybí nám osobní zodpovědnost. Dnešní společnost produkuje čím dál více jedince s nechutí k přírodou daným úlohám, s odporem v cokoliv obyčejného a průměrného. Jako je třeba rodičovství, jež mnozí považují za otročení, jako je třeba mateřství, jež mnohé považují za sebeobětování.

Chybí nám člověk ze samé podstaty bytí.

Doby nikdy nebývaly lehké, záleží na úhlu pohledu. Co do pohodlnosti, bývaly vlastně časy vždy těžší než nyní. Nicméně historie dává za pravdu faktu, že těžká doba produkuje pevné charaktery a askeze učí člověka býti člověkem, vážiti si své přirozené role a sebe sama.

Pátrám, kde nastala ta chyba, že pradávné pouto předávané z matky na dceru, generace za generací, zmizelo v propadlišti dějin. Jak se stalo, že kouzelná společenstva žen silných rodinných klanů zanikla. Nastoupila psychoanalýza, kult krásy, bohatství a kariérismu. Jakoby někdo vykleštil ze srdcí tolika žen přirozenou touhu lásky a snažil se ji nahradit sebeláskou. Je mi z toho osobně velmi smutno. 

Bývaly doby, kdy nemožnost donosit dítě, byla ranou do ženské duše a mnohé ženy nesly a nesou v osrdečníku po celý život hořkost nenaplněného mateřství. Těmto ženám skládám hold, protože tuším, že tíha takového osudu je veliká. Měla jsem možnost nahlédnout do života několika žen, několika "kočkomatek" a všechny do jedné by vyměnily vše za možnost býti průvodcem životem vlastnímu dítěti. Smutná představa v kontrastu s tolika ženami, které dobrovolně mateřství zavrhují...

Existuje vůbec cesta nazpět? Mohou se zase vrátit "staré pořádky"? Mohou ženy zase zcela samozřejmě bez "pitvání" vlastního nitra, výmluv a přehnaných nerealistických osobnostních očekávání, toužit po mateřství? Může je ještě bytostně naplňovat a potvrzovat tak jejich ženství?

Diktát společnosti je neúprosný a zcela pošlapává ideu mateřství, rodiny a obyčejného lidského štěstí. Snaží se lidem nakukat, že štěstí je nejvyšší míra uspokojování vlastních potřeb. V takovém ovzduší vyrůstají naše děti.

Nenechme tedy naše děti státi se nesnesitelnými rozmazlenci, neplodícími ženami a nesamostatnými muži. Můžeme z pozice "průvodce" jejich životem uskutečnit převrat. Nehýčkejme je v bavlnce, nechraňme je před sebou samými, nechme jim prostor k přemýšlení a úsudkům. Důvěřujme jim, že věci zvládnou. Vychovejme samostatné dívky, které jsou nápomocné slabším, umí uvařit a vyžehlit. Pohlídat svěřené děcko. Dokáží dokonce zašít ponožku.

A doveďme je k přirozené otázce, zda porod bolí. Dopřejme jim odpověď: "Bolí, jako mnohé věci v životě a možná o dost víc. Ale je to jediná produktivní bolest na světě, která přináší něco neměřitelného a úžasného. Kupříkladu jedna mi přinesla TEBE..."

..ano, milovaná dcera se bezesporu ve většině případů bude chtít stát milující matkou...tak prosté je tajemné pouto předávané kdysi z generace na generaci...pouto, které nám nějak začíná ve společnosti chybět....

http://byznys.lidovky.cz/nesnesitelni-rozmazlenci-jedou-dnh-/media.aspx?c=A141003_142756_ln-media_ace